Vodník
Když jsem se jako školák na základce musel povinně naučit nazpaměť 13 balad v Kytici od Karla Jaromíra Erbena, nebyl jsem tím nijak zvlášť nadšen. Teprve postupem času, až v dospělosti, se sbírka stala jednou z mých oblíbených knih. To bylo v době, kdy jsem se jako novinář při své práci zajímal o poklady české literatury, mezi něž Erbenova Kytice zcela jistě patří. Osudy a pocity prostých lidí, zrcadlící se v životě na vsi, přinášejí čtenáři moudrost a poučení, stejně jako klasické pohádky. Ponurá a strašidelná atmosféra děje, tolik připomínající pohádky bratří Grimmů, mě již delší dobu inspiruje i k tvorbě ilustrací. Když jsem si tak před týdnem listoval v knize a radil se s múzou, zda nás inspiruje Kolovrátek či Polednice, vynořil se nečekaně Vodník.
Vodník sedí mezi vraty,
spravuje své sítĕ
a ženuška jeho mladá
chová malé dítĕ.
"Hajej, dadej, mé dĕťátko,
můj bezdĕčný synu!
Ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.
Ty radostnĕ vypínáš
ke mnĕ ručky obĕ;
a já bych se radš vidĕla
tam na zemi v hrobĕ.
Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně blíže.
"Hajej, dadej, synku můj,
můj malý vodníčku!
Kterak nemám vzpomínati
smutná na matičku?
Starala se ubohá,
komu vdá mne, komu,
však ani se nenadála,
vybyla mne z domu!
Vdala jsem se, vdala již,
ale byly chyby:
starosvati - černí raci,
a družičky - ryby!
A můj muž - bůh polituj!
mokře chodí v suše
a ve vodě pod hrnéčky
střádá lidské duše.
Hajej, dadej, můj synáčku
s zelenými vlásky!
Nevdala se tvá matička
ve příbytek lásky.