Ohnivý měsíc

Při kreslení tohoto obrázku mě v hlavě vyvstaly otázky: když vědma zvěstovala Ódinovi soumrak bohů, jak daleko vlastně dohlédla? Tušila vůbec, že přijdou doby, kdy si lidé začnou mezi sebou stavět stále vyšší zdi a přitom bourat ty, které poukazují na odkaz našich předků? Kresbou vyjadřuji svoji představu, kterak severský bůh Odin (Wotan, Grímnir, Yggr atd.) při svém putování dnešním světem shlíží na pomíjivé lidské konání. S pohrdáním sleduje, jak arogance a pýcha zatemňuje lidem rozum a jak je jejich technický pokrok vzdaluje od tajemství přírody dál a dál. Zůstal jen smutek nad mizející vírou ve staré bohy.

Myslím, že velice výstižně to vystihl autor následující povídky Lupus Teutonicus:

Ohnivý měsíc

Blížil se večer a slunce se pomalu chystalo ke spánku. Poutník právě sestupoval do údolí, kráčel po čarovné horské louce. Měl krásný výhled na kraj, který se před ním doširoka rozprostíral. Na malá políčka, zlátnoucí zralým obilím, které už někde bylo sklizené, někde se teprve ženci chystali na každoroční rituál. Poutník měl rád tuhle dobu, protože lidé se jakoby trochu vraceli do časů, kdy byli na zemi a jejích darech závislí. I když, pravda, dnes to bylo často trochu pokrytecké a všechny ty rituály všemožných vyznavačů "starých bohů" vyznívaly trochu podivně, když málokdo z nich potil krev při oplodňování země a věděl s jistotou, že si chleba bez problémů koupí v supermarketu. "No chleba", poutník si odplivl při vzpomínce na poslední zážitek s pečivem ze supermarketu. Zmučená orná půda, nucená ke stále vyšším a vyšším výnosům na úkor kvality prostě nemohla uspokojit nároky lidí. Ale pohled na pole plná zlatých klasů byl stále krásný, i když trošku nostalgický.

Nad krajinou se rozprostírala tmavá noc, obloha nádherně posetá myriádou zářících hvězd dávala tušit, že zítřejší den bude opět horký. Poutník se uvelebil v jabloňovém sadu. Jeho věrní společníci šmejdili někde opodál a on v klidu přemítal nad během světa. Jen přemítal, byl již dávno dalek toho, aby běh světa měnil. Kdysi dávno, když byli on a jeho lid relativně mladí, dokázali spolu běh světa občas měnit. Ale ty časy odvál vítr změn a chaosu. Poutník se pousmál při vzpomínce na to, jak museli vyznavači Krista ze začátku přejímat jeho atributy a Krista zobrazovat jako válečného vůdce, protože jinak by moc kmenů, které se ubíraly poutníkovou cestou, nikdy nepřešlo na jejich stranu. Komu by se taky chtělo vzývat mrtvolu, která jen tak nemastně, neslaně visí na kříži a tvrdí, že zemřela za hříchy lidstva. "Za hříchy lidstva by musela umírat denně celá armáda Ježíšů a stejně by lidstvo hřešilo vesele dál, chudák Ježíš, naložili na něj takové břemeno a nakonec z něj udělali jen jakousi fasádu, za kterou se skrývá hromada starého harampádí", blesklo poutníkovi hlavou.

Poutníkovi se už vlastně ani nechtělo měnit běh světa. Možná se o to kdysi, když byl mladší pokoušel a občas se mu to snad i dařilo. Ale postupem času pochopil, že osud světa je pevně dán a dají se ovlivňovat jen malé nitky. Ale jedno zjištění mu zůstalo napořád. Věděl, že i když je boj proti osudu marný, občas je dobré tento zoufalý boj vést. Už jen z důvodů jakési cti, protože ten kdo ztratí svou čest, ztratí sám sebe. A tak jako je vlk chycený do želez schopen ukousnout si končetinu, aby byl opět volný, tak by měl i člověk být schopen bojovat do posledního dechu, veden nezměrnou vůlí k žití, kterou mu vdechl sám vesmír. Ale člověk již ztratil mnoho z této vůle…

Poutník spal posilujícím spánkem. Nad jeho světem panovala vlahá noc, hvězdy jasně zářily a měsíc osvětloval svět, kde ještě žili lidé, kteří si alespoň občas dokázali vybavit jedno z poutníkových jmen.

"Wodane, Wodane, Wodane,
pro tvého koně tu zůstane:
letos zas jenom bodláčí a býlí,
narok však lepší zrno a obilí!"

"Stvořil jsem svůj lid a můj lid si mě přetvořil k obrazu svému…"

********************************************************************************************************