Lešij a veverčák
Není nad procházku do přírody. Zelené vrcholky stromů kymácející se ve větru, představují pro většinu lidí symbol klidu a odpočinku pod konejšivým příkrovem lesa. Jednou si tak kráčím tichým borovým lesem, abych si vyčistil hlavu od každodenních starostí, když tu mi do ní cosi cvrnklo. Zastavím se, zvednu hlavu a koukám nahoru. Všude klid, jen větve stromů se mírně kývou sem a tam. Jdu tedy dál a zase… cvrnk! Bum! Zůstanu stát a opět vzhlédnu. Tentokrát si povšimnu mrštného pohybu mezi větvemi, obtěžkanými šiškami. A pak ji spatřím. Malou chlupatou potvůrku s dlouhým rozježeným ocasem, vykukující zpoza kmene. Tak rychle se veverka dokázala přemístit z větve na strom. Zasměji se tomu a mé myšlenky se zaměří na vzniklou situaci. Buď veveruška chrání své území před vetřelci, nebo jsem se setkal s převtělenou bytostí, zvanou lešij, která má ze zvyku si tropit žerty s náhodným pocestným.
Tato bájná bytost dokáže měnit nejen svoji podobu, ale i vzhled a velikost. Může být větrem, vlkem, jelenem, sovou, krkavcem, muchomůrkou či hmyzem tak malým, že se skryje pod stéblem trávy. Dokonce ho můžeme potkat i v podobě starého muže v otrhaném kožichu, s rozcuchanými vlasy a divokým pohledem v očích. Pokud někoho takového potkáte, zkontrolujte nejdřív jeho stín. Jestli žádný nevrhá a k tomu nezanechává žádné viditelné stopy, můžete si být jistí, že jste potkali samotného pána lesa. V tom případě se mějte na pozoru. Povaha lešije je stejně proměnlivá jako sama příroda. Lidem ukazuje převážně svoji zlomyslnou tvář a rád je svádí z cesty. Takový nezvaný návštěvník pak může hodiny bloudit po lese až do úplného vyčerpání.
Staré mýty a báje vypráví, že zlomyslný lesní mužík nemá lidské návštěvníky ve svém listnatém království příliš v lásce a často jim provádí různé poťouchlé kousky. Především nenávidí dřevorubce, kterým se zjevuje ve své pravé podobě s rohy a drápy, aby je odradil od další těžby dřeva. Někteří folkloristé tvrdí, že lešij byl jednou z inspirací, které stály za středověkou podobou čerta s rohy a ocasem. V příbězích se dochovaly zmínky o mnoha ztracených lidech, jenž měl mít na svědomí právě lešij. Tito tvorové prý je lákali na všemožné zvuky připomínající třeba i smích, tleskání nebo radostné výkřiky. Pokud člověk tohoto tvora opravdu rozzlobí, může skončit v bažině, v močále nebo v hlubinách hvozdu a následně ulechtán k smrti.
Jediná možnost jak se takový zbloudilec může zachránit je lešije rozesmát. Jeden z údajně osvědčených triků jak na lesního démona vyzrát a pobavit ho, doporučuje, že bychom si měli obout boty na opačné nohy, obléknout si oděv naruby nebo se pokusit vyjít z lesa pozpátku ve vlastních stopách. Lešij takovou hloupost považoval za neodolatelně zábavnou a jakmile člověk zaslechl jeho smích, brzy se z neproniknutelných houštin vymotal na známou cestu. Přesto si naši předci lešije vážili a nosili mu do lesa různé obětiny, aby získali jeho přízeň. Někdy to byla skýva chleba se solí, jindy vařená vejce, nebo se mu nechával první kus ulovené zvěře. Bohatší sedláci mu každoročně obětovali dobytče v naději, že pak nechá na pokoji zbytek stáda.
Jistě znáte staré, známe pořekadlo – Kdo se bojí, nesmí do lesa. Tajemná a mystická povaha lesa v člověku může probudit určité aspekty nevědomí, které lešij používá jako formy vlastní manifestace, aby bránil les před lidmi. Je to přirozený a velmi důmyslný způsob obrany před lidskými vetřelci, neboť z nich vyláká vše, čeho se bojí a použije to proti nim. A tak někdy stačí osamocená procházka do hlubin lesa a onen iracionální strach jim do vnitřního zraku přivolá ty nejděsivější obrazy. Ze zimních procházek však bojácní lidé obavy mít nemusí. Každým rokem v říjnu upadá lešij do jakéhosi tvrdého zimního spánku a znovu se probouzí až s prvními jarními sněženkami, aby se vrátil do svého království ještě divočejší a hlučnější než kdy předtím.
Jarda Sklenář