Zamyšlení nad výstavou Runová magie

• 6. 12. 2017

Kavárna Útulno, místo fotografických schůzek brněnské skupiny BAG, se stala i místem výstav našich prací. Všichni moji kolegové ze skupiny zde již vystavovali a tak tentokrát přišla řada na mě.

Tématicky jsem svoji výstavu zaměřil jak jinak, než na Severskou mytologii a runovou magii. Někdo by si mohl položit otázku, proč mě tohle téma tak bere a jaký má smysl vracet se k pohanské historii, navíc k severské, když dějiny národa Slovanů jsou nám mnohem bližší. Ale i tu Slovanskou mytologii si časem připomeneme, přestože po násilné genocidě polabských Slovanů a christianizace střední Evropy bylo mnohé zapomenuto či ukryto v archívech kláštěrů. A já věřím, že čeká na své objevení. Vždyť i Germáni objevili část své bohaté mýtické tradice zapsané v islandském středověkém rukopisu Codex Regius zvaným EDDA (islandsky prababička) a jejich tajemné runové písmo Futhark stále má co nabídnout i dnes.

Ale vraťme se teď na chvíli do Čech. Jsme malá země, která se od začátku po staletí bránila neustálému tlaku okolních, nesrovnatelně větších a mocnějších říší, vítězila a prohrávala, ale nikdy – ačkoliv je to vlastně neuvěřitelné – jim natrvalo nepodlehla. A bylo to v první řadě zásluhou mužů a žen, kteří stáli jako strom a čelili vichřicím, žili pro ni, umírali pro ni, milovali ji a kteří ji nosili v srdci. Tak jako vy. A tak jako já

Žijeme v této kotlině obklopené horami, mluvíme řečí, kterou nás naučili naše matky, kráčíme po zemi, která je solená potem našich otců. Ale kam vlastně kráčíme?

Lidstvo se v nynějších časech znovu dává do pohybu, zdá se, že opět nastává velké stěhování národů. Je otázkou, zda se také vydat na cestu, nebo setrvat ve svém teritoriu. Setrvat a bránit své území, nebo se vypravit na dalekou cestu? Předkové většiny z nás zde žili po staletí a je úplně jedno k jakému se kdo z nich hlásil etniku. Žili zde po staletí a je úplně jedno zda byli dobří či zlí, je úplně jedno, zda byli pohané či křesťané, protože často neměli na výběr.

Je úplně jedno jak se nazýval útvar ve kterém existovali, neboť oni zde žili a nyní zde skrze jejich krev žijeme my. Na této půdě, žijeme spojeni dávným poutem. Poutem krve a země. Není to o státním zřízení, o volbách, o národním cítění. Není to o hrdosti, když se vezou medaile, protože to je pouze slabý odvar skutečné kmenové pospolitosti. A není to ani o nenávisti k cizincům a všemu cizímu, neboť poznání jiných kultur člověka dozajista obohacuje. Na druhou stranu je to o přirozenosti, což znamená, že i cizí může přijít o zuby, když se bude snažit zavádět zde svá pravidla.

Dnešní globalizovaný svět a společnost poutem krve a země opovrhuje a zařazuje jej do škatulky extrémismu. Multikulturní propaganda nám ukazuje, že svět je krásný a barevný. Což je pravda, ale pokud všechny kultury smícháme do jednoho kotlíku a budeme vařit guláš, výsledkem bude pouze šedivý, univerzální svět.

Svět, který bude stejný ve své univerzálnosti a šedi. Proto nezapomínejme na své kořeny, ať již vyrůstají odkudkoliv. Nezapomínejme na řeč, kterou nám naše matky zpívaly ukolébavky, nezapomínejme na slova, kterými nám naši otcové ukazovali cestu životem, ať byla jakákoliv.

Jarda Sklenář