Baldrovy sny

Většina tvorů na světě má ráda slunce, které dává teplo a život, rozpouští ledové pozůstatky zimy a rozjasňuje temnotu v duši. Ódinův syn Baldr byl pro mnohé bytosti devíti světů Yggdrasilu takovým sluncem na zemi. Kdekoliv se ukázal, přinášel sebou radost a pohodu. Jednoho dne však miláček bohů a lidí zesmutněl. Sny, které ho v poslední době doprovázely noc co noc, byly stále hrůzostrašnější. Odebíraly mu radost ze života a jeho sklíčenost ovlivňovala všechny blízké v jeho dosahu. 

Ódin a Baldrova matka Frigg po nějakém čase zjistili příčinu jeho stavu. Ve snech se mu zjevovala smrt. Zvěstovala, že již brzo spočine v temnotě podsvětí, daleko od svého domova a milovaných blízkých. Sny se týkaly nejen smrti bez konce, ale zániku všeho živého. Zdávalo se mu, že slunce a měsíc budou pohlceny vlkem a že se bohové pobijí navzájem. To bylo vážné sdělení, které nebylo radno ignorovat. Ódin proto svolal božskou poradu, na níž se probraly všechny možnosti. Dokonce vyslali posly k různým moudrým bytostem o radu a předpověď. Všichni oslovení se však shodli na jednom - výklad zlých snů značí, že Baldr zemře a s ním i tento svět jak ho známe.

Rodiče Baldra se s tímto proroctvím nehodlali jen tak smířit. Ódin se tedy vypravil do podsvětí Helu pro radu k dávno mrtvé vědmě a bohyně Frigg se vydala na dlouhou cestu po světech Yggdrasilu. Byla rozhodnuta vyžádat si příslib ode všech věcí živých i neživých, aby jejímu synovi neublížili. Mluvila s ohněm, vodou, železem a kamenem, poté i se stromy, zvířaty a ptáky, prostě s každým tvorem, co se plazí, létá i leze. A všichni do jednoho jí slíbili, že Baldrovi neublíží. Jen maličké jmelí jaksi opomněla. Připadalo jí tak slabé a bezvýznamné, že ho bez povšimnutí minula.

Po dlouhé době se Frigg vrátila do Ásgardu a seznámila obyvatele s výsledkem svého putování. Všichni si oddechli, neboť od té chvíle se Baldr stal nezranitelným. A vzhledem k tomu, že severští bohové si ze sebe a svých druhů rádi tropili žerty, využili Baldrovu novou schopnost pro svoji nekonečnou zábavu. Ať už po něm hodili cokoliv, kámen, klacek, oštěp či vystřelili šíp, vše se Baldrovi jakoby zázrakem vyhnulo a proletělo neškodně kolem něho. Meče a nože se ho odmítaly dotknout a ohromné balvany se tříštily o jeho hruď.

Jednou, když bohové opět zaháněli nudu oblíbenou zábavou, která spočívala v tom, že po Baldrovi házeli vším, co jim padlo pod ruku, Frigg je tiše sledovala z povzdálí a zářila štěstím. Vždyť její syn se zase usmívá. Žertuje a raduje se s ostatními a jeho život je mimo ohrožení. Když byla zábava v nejlepším, procházela kolem Frigg jakási stará žena s otepí dříví. S údivem se zahleděla na bujaré božské skotačení. "Nebojíš se drahá, že tomu chlapci ublíží?" zeptala se po chvíli Frigg.

"Ale kdepak stařeno, neublíží mu nic. Nechala jsem si to odpřisáhnout ode všech věcí, co dokážou nějak ublížit," odpověděla bohyně. "A jsi si jistá, že jsi na nic nezapomněla?" otázala se znovu stařena. "Vůbec na nic. No, snad jen s tím jmelím jsem neztrácela čas. Je tak malé a neškodné. Z plevelu se těžko může vyrobit nějaká zbraň," usmála se již duchem nepřítomná Frigg.

"Pche, to se ještě uvidí," zamumlal si pro sebe pod vousy bůh lsti a falše Loki, když se o chvilku později proměnil ze staré babizny zpět do své podoby. A zamyšleně se zahleděl na smítko jmelí.

Jarda Sklenář