Bájný jednorožec

Vějíř oslnivě zlatých slunečních paprsků se prodral hustým listnatým baldachýnem lesa a prozářil malou mýtinu s horskou bystřinou, ukrytou hluboko v zeleném nitru. Světlo paprsků dopadlo také na podivuhodného tvora, který jako oživlá socha bez pohnutí klidně stál a mlčky pozoroval dění kolem sebe. Vzhledem připomínal sněhobílého koně, avšak z jeho vznešeného čela vyrůstal uprostřed jeden roh. Byl poměrně dlouhý a vykroužený do jemné spirály, na které hravě tančily zářící paprsky slunce.

Byl to on: záhadný a nepolapitelný jednorožec z legend a lidových bájí. Nejvzácnější a nejbáječnější ze všech zvířat, opravdový vtělený duch přírody. Jeho roh je mečem moudrosti a má léčivé magické schopnosti. V dávných dobách se věřilo, že rozemletý roh působí jako protijed proti všem jedům. Toto bájné stvoření symbolizuje nejen sílu a moudrost, ale i věčný život. Má natolik vyvinutý čich, že dokáže rozeznat nedotčenost žen. Však také jen neposkvrněná panna a čistota jejího srdce ho může přivolat a to až do té míry, že přitahován líbeznou vůní nevinnosti jí krotce položí svou hlavu do klína.

Překrásná podívaná na bájného tvora uprostřed mýtiny, by zcela jistě v náhodném, vnímavém pozorovateli, mohla probudit posvátnou úctu a vědomí sounáležitosti s přírodou. Jenže hloupá lidská arogance, přesvědčená o své nadřazenosti bezohledně ničí vše. Ticho tohoto magického výjevu proťal náhle vzdálený zvuk lovecké trubky a štěkot psů. Jednorožec ihned zbystřil svoji pozornost a v zářících očích mu kmitl záblesk nepokoje a smutku. Potom v okamžiku tiše zmizel, jako ozvěna jediného úderu srdce. Ponořil se hluboko do ochranné náruče své lesní svatyně.

Jarda Sklenář